Denisa Chláková- TENIS
Z   o b s a h u   č í s l a   č. 6 (    Č E R V E N   -  2 0 0 9
str. 2-3  
Nestává se právě každý měsíc, aby čeští reprezentanti slavili na prestižních turnajích dvojnásobný triumf. Proto zprávu o vítězství Tomáše Berdych a deblové dvojice Jan Hernych – Ivo Minář v Mnichově poslouchali naši tenisoví příznivci 10. května s mimořádným potěšením. Už po čtvrtfifi nále, kdy Berdych odklidil z cesty za svým pátým titulem na okruhu ATP Australana Hewitta, prohlásil Tomáš sebevědomě, že může celé klání vyhrát. A nemluvil do větru, což dokázal i v závěrečných utkáních! Ještě větším překvapením se stalo vítězné tažení našich deblistů (na snímcích), kteří si poradili i s hvězdnou dvojicí bratrů Bryanových! Přitom se na jedné straně kurtu sešli vůbec poprvé. „Měli bychom spolu hrát častěji, když nám to tak jde,“ komentoval titul Hernych.
str. 4    Úvodník
Srdce za všechno může. Když vás brzy zradí, projedete se na kolejničkách v krematoriu dříve než ostatní, když ho máte velké jak tvárnici, můžete se pokusit porazit i svět. Seděl jsem nedávno se sparťanským šéftrenérem a hned od první chvíle jsem poznal, že v něm klubové srdce tluče opravdu hlasitě a vytrvale. Říkal mi, že poté, co se v tenisové Spartě změnila majetková struktura, je v klubu úplně jiný vzduch, klubové srdce jakoby se najednou více ozvalo a všem společně záleží, aby jednou byli nejlepší v Praze. Je mi jasné, že změny ve Spartě rozvířily i tenisový vzduch v Praze, přichází nový hráč na pražský tenisový trh a kdo alespoň trochu tuší nové majetkové kořeny, jistě zneklidní. Určitě i proto, že se ve svazové finanční politice změní pravidla a víc budou dostávat především ti, kteří mají prokazatelně nejlepší výsledky v práci s mládeží.
Bylo opravdu příjemné poslouchat, že nové sparťanské vedení nastolilo mnohem tvrdší a přehlednější pravidla a je škoda, že to není i v ostatních klíčových klubech českého tenisu naprostou samozřejmostí a dávným pravidlem. Přiznejme, jedno velké klubové srdce stejně nestačí, navíc je nutné, aby ta menší tepala ve stejném rytmu. Nakonec i nový šéftrenér byl trochu pesimistický, když jsme zavedli řeč na zaujetí, bojovnost a naprostou odevzdanost tenisu mnohých nových nadějí.
Jak vlastně mají vypadat budoucí šampioni? Jak se mají vychovávat? Musí to být bezohlední siláci, psychicky odolní, kteří se nedívají kolem a jdou tvrdě za svým cílem? Jak hlasitě jim má tlouct tenisové srdce? Nebo to mají být jen přemýšliví stratégové, kteří dokonale a hlavně brzy rozpoznají a najdou cesty v tenisové taktice a strategii? A co přirozená inteligence? Obejdou se budoucí hvězdy bez ní? Vždyť dnes už je skoro normální, že ti nejnadanější do školy moc nechodí. „Všeobecná inteligence nemá nic společného s hráčskou. Klasickým příkladem byl třeba Rumun Nastase, který nedodělal ani základní školu, ale na dvorci byl prostě génius. Naopak bych chtěl připomenout, že všeobecná inteligence mnohdy začne být překážkou, hráči o svém tenisu moc přemýšlejí, jsou často zahloubáni do sebe a hledají příčiny neúspěchu, teprve pak ty nejlepší vítězné recepty,“ říkal Jan Kukal, jeden z nejlepších koučů československého a českého tenisu. „A co se děje v průběhu zápasu v hlavě tenisty, to je na knihu. Co se mu tam promítne, to jsou opravdu neuvěřitelné příběhy. Vteřinu jste nahoře, abyste se pak za pár okamžiků zase řítili do propasti porážky. Nahoru a dolů.“ Kukal říkával, že šampion by měl být osamělým běžcem, sobeckým egoistou s vysokou hráčskou inteligencí a ostrými surovými lokty, s nízkou frustrační tolerancí, prostě člověk, který brutálně jde za svým cílem. A když se to smíchá – tenista hraje srdcem, hlavou, nepodléhá emocím, pak prý přichází na dvorec dokonalost!...
Kompletní rozsah textu Ing. Františka Kreuze přináší tištěné číslo magazínu
str. 6 /ve světě/  
ANTUKA ZŮSTÁVÁ PROBLÉMEM
Ještě donedávna byl znám svými kontroverzními výroky především John McEnroe. Ale jeho bratr PATRICK McENROE (na snímku), bývalý deblový světový hráč a nyní daviscupový kapitán Američanů, který v současnosti působí i jako svazový trenér v USA, chce zřejmě svého bratra Johna napodobit. A tak se pustil do diskuse o velmi citlivém tématu. Mají američtí tenisté vůbec šanci na antuce? „Jen málokterý z Američanů se při zmínce o pomalém povrchu tetelí blahem...“ Přitom právě antuka je podle daviscupového kapitána USA klíčem k tomu, jak se stát světovou hvězdou. „Když se hráči víc pohybují a hrají na antuce, stávají se z nich tenisté lepší na všech površích, i na těch rychlých,“ tvrdí Patrick a dodává: „Musíme se prostě antuce znovu věnovat! S tím, jak se hra změnila díky novým technologiím, raketám, výpletům, nasazením a rychlostem, se musíme naučit, jak aplikovat změnu herního stylu, jak hrát s patřičnou rotací, využívat úhly, dostávat se k míči včas.“ Problémy však nyní nemají Američané jen na antuce. Poslední grandslamový titul před startem letošního French Open vyhrál Andy Roddick v roce 2003. S nadvládou Rafaela Nadala se na tom letos asi jen těžko něco změní. I když se Patrick McEnroe jako manažer USTA pro výchovu hráčů může přičinit o to, aby mladí zámořští tenisté na pomalém povrchu trénovali více, z Američanů podle něj antukáři nikdy nebudou. „Z našich hráčů antukáře nevychováváme a ani se nechceme změnit v národ antukových specialistů, třeba jako Argentina nebo Chile.Většina našich hráčů hraje útočně a nemáme zájem, aby se na této mentalitě něco měnilo. Cítíme však, že důležitou součástí jejich výchovy je univerzálnost,“ konstatuje americký daviscupový kapitán.    Více přináší tištěné číslo magazínu
str. 7  
TENIS HO UŽ NEBAVÍ
„Až skončím s kariérou profesionálního tenisty, budu si život pořádně užívat,“ těší se MARAT SAFIN. Vyhrál dva grandslamové turnaje a díky tenisu jen na prize money vydělal přes čtrnáct milionů dolarů. Přesto se devětadvacetiletý Rus třese na to, až se vymaní z nudného stereotypu a bude si po ukončení kariéry moci užívat života plnými doušky. Už čtyři roky nevyhrál žádný turnaj. Prý ztratil motivaci a po letošní sezoně ukončí kariéru. „Ráno vstanete a jedete na zápas, případně trénink. Vrátíte se večer, zapnete si televizi nebo si něco čtete,“ konstatuje Safin a pokračuje: „Pak si dojdete na večeři, chvíli kouknete na internet a jdete spát. A tak pořád dokola. Je to velmi nudné, protože nemůžete dělat nic jiného,“ říká vítěz US Open 2000 a Australian Open 2005. „Je to ale vaše práce, kterou dokážete dělat tak deset až patnáct let. Zažijete skvělé i špatné chvíle. Někdy můžete vypnout a jít se bavit, ale většinou se musíte soustředit jen a jen na tenis,“ tvrdí populární ruský hráč, který věří: „Ten pravý život na mě teprve čeká po skončení aktivní kariéry!“ Safin prý už netrpělivě vyhlíží konec roku, který má být tenisově jeho poslední. Údajně ho ani nezajímá, co si o tom budou myslet jeho fanoušci. „Musím se chovat sobecky a ne nostalgicky! Ať si mě lidé pamatují, jak chtějí. Neřeším to, je mi opravdu jedno, zda si mě diváci zapamatují jako vítěze či poraženého.“
Další zajímavosti přináší pravidelná rubrika tištěného magazínu
str. 8   
LÍBÍ SE MU V KATALÁNSKU
STANISLAS WAWRINKA každý rok s přechodem na antuku znovu ožívá. „Antuku mám rád, hraji na ní mnohem lépe, než na jiných površích,“ říká korunní princ švýcarského tenisu. Letos v Monte Carlu si teprve podruhé zahrál v semifinále turnaje Masters a znovu to bylo na pomalém kurtu. Co se povrchů týká, je však Wawrinka univerzál. „Mám-li ale porazit silnější soupeře, potřebuji hrát na antuce,“ tvrdí tenista, který ovšem i na tvrdém povrchu porazil například Američana Jamese Blaka. Ale na oranžové drti získal před třemi lety v Umagu svůj doposud jediný titul. A také na turnajích série Masters jsou jeho největší úspěchy přiřazeny k antukovým soutěžím. Loni hrál finále v Římě, letos semifinále v Monte Carlu, kde porazil krajana Federera a set sebral i Djokovičovi. Čtyřiadvacetiletý Švýcar už na antuce porazil například Verdaska, Del Potra, Juana Carlose Ferrera a Davida Ferrera. Na posledně jmenovaného nestačil loni v Barceloně, když spolu hráli o postup do finále. Wawrinkovi se však v Katalánsku nesmírně daří. A o Barceloně říká, že je jeho druhým domovem. V roce 2005 hrál jako úspěšný účastník kvalifikace v Barceloně až ve čtvrtfinále, další dvě účasti pro něj skončily dokonce ještě o kolo dál. Inu, na Katalánsko má asi štěstí.
Další zajímavosti přináší pravidelná rubrika tištěného magazínu
str. 9-11 /můj příběh/  
Nechala si poradit a jde to!
Někdo možná řekne: jenom jedna ze zástupu ruských hráček a dalších zemí bývalého Sovětského svazu. Ale tohle děvče je trochu jiné. VIKTORII AZARENKOVÉ v důležité chvíli jejího vývoje zásadně pomohl jeden slavný sportovec, přitom to ani nebyl krajan. Díky tomu od šestnácti let žije ve Spojených státech amerických. Ale i když už v devatenácti skočila ve světovém žebříčku až do elitní desítky, nezpohodlněla a touha vítězit je na ní jasně patrná. Má smlouvu s Nike, umí zaujmout při rozhovorech s médii. Její agent, který se stará také o Andyho Roddicka či dříve o Justine Heninovou, o ní mluví jako o nejperspektivnějším z klientů. Ve všech směrech. Přitom ještě před třemi sezonami vypadala pohledná Běloruska na kurtu jako dívka, která se v době Divokého západu chtěla vyrovnat proslulým pistolníkům – bum, prásk – pálila z každé pozice. Mělo to však jednu chybu. Cíl až příliš často míjela.V posledních měsících je to jinak. A před Viktorií Azarenkovou se musí třást všechny soupeřky, ať už jim ve světovém pořadí patří jakákoli příčka.

Na tenisovém nebi září nová hvězda! Tohle hlásal titulek na webových stránkách Ženské tenisové asociace WTA 5. dubna letošního roku. Tou hvězdou byla myšlena Viktoria Azarenková, která právě v Miami odehrála životní turnaj. V prvních čtyřech kolech ztratila pouhých šestnáct gamů, v semifinále ve vyrovnaném klání těsným poměrem zdolala Světlanu Kuzněcovovou. A v souboji o titul doslova smetla tehdy světovou jedničku Serenu Williamsovou, nechala ji uhrát jenom čtyři gamy! Koho už dnes zajímá, že desetinásobná grandslamová vítězka po zápase mluvila o potížích se stehnem a kotníkem? Když rodačka z Minsku proměnila mečbol, zahodila raketu, přeskočila síť a s mikrofonem v ruce divákům řekla: „Sorry, z toho šoku jsem úplně zapomněla anglicky.“ Pár desítek minut poté už měla situaci pevně pod kontrolou. „Hrála jsem agresivně, věřila si, kontrolovala své emoce a byla jsem ráda za každý fiftýn, který se mi podařilo vyhrát.“ A vzápětí přidala. „Čekám, že mi každou chvíli zavolá prezident Lukašenko. Potkali jsme se, už když jsem chodila na základku. Přišel se v Minsku podívat na náš turnaj a já mu tehdy předávala květiny.“ Serena Williamsová sportovně uznala: „Byla prostě lepší. A myslím si, že je pořád lepší a lepší, má velký potenciál a bude z ní dobrá hráčka.“ To samé si myslí také David Kotyza, bývalý kouč Lucie Šafářové, který dnes připravuje další naše fedcupové reprezentantky – Ivetu Benešovou a Petru Kvitovou. „Pro mě je Viktoria model budoucí světové jedničky. Neumí ještě tolik na síti, nepoužívá slajs, ale zatím moc nemusí. Musí se také zlepšit mentálně. Ale jednou z ní bude komplexní tenistka.Tedy pokud si nechá poradit.“
Více přináší tištěné číslo magazínu

A. Bolardt s Tomášem Šmídem a Ivanem Lendlem

str. 18-19 /tenis doma/  
Dokonalý diplomat a zkušený kapitán
Jaký byl vlastně ANTONÍN BOLARDT? Stále se najde hodně těch, kteří plakátově připomínají jeho chyby a nechtějí přiznat jeho zásluhy o československý tenis. Když mu v roce 2005 šéf českého tenisu Ivo Kaderka udělil Cenu prezidenta, někteří s tím nesouhlasili. Jedno je ale jisté – Antonín Bolardt ve své době jasně vystupoval z československého tenisového funcionářského průměru, uměl hledat cesty tam, kde si mnozí mysleli, že žádné nevedou. Za zády ho pomlouvali i ti, kterým pomohl. Byl nejúspěšnějším nehrajícím kapitánem našich daviscupových týmů všech dob, stál v jejich čele plných čtrnáct let. Jediný získal s československým týmem Davisův pohár.

Co si o působení Antonína Bolardta v tenise myslí prezident ČTS?
„Byl ve složité době velkým diplomatem a dokázal vydobýt pro český tenis obrovské věci, jako jediný nehrající kapitán v historii československého a českého tenisu získal Davisův pohár. Měl to v životě hodně těžké, protože i vůči němu se obrátila zášť, zloba, nenávist a hlavně závist mnoha lidí. Žil v typicky českém prostředí, přesto zůstal silný a rval se s tím vším nepříznivým a nespravedlivým, co mu jeho zlé okolí způsobilo. I potom dokázal být, už v nové době, úspěšným podnikatelem a noblesním člověkem.“
Proč jste se rozhodl udělit mu Cenu prezidenta ČTS?
„Bylo to čtvrtstoletí od vítězství v Davisově poháru, navíc Antonín Bolardt sehrál ve své době v československém a českém tenise velkou roli. A taky bezesporu velice dobře vnímám – kolik zla a nenávisti o něm spousta lidí neprávem vyřkla a myslel jsem si, že je spravedlivé poděkovat mu alespoň touto cestou. Navíc jsem přesvědčen, že si Antonín Bolardt zaslouží, aby jeho jméno bylo navždy zapsáno v historii českého a československého tenisu...“ Zkráceno pro web

Niki Pilič

str. 22   Akademií se finanční krize nedotkla
V roce 1993 dominuje Sergi Brugurea poprvé v Paříži na proslavené antuce a stává se nejen španělským hrdinou, ale také jedním z prvních produktů některé evropské tenisové akademie, který vítězí na grandslamovém turnaji. Sergi vyrůstal v akademii svého otce Luise, kterou dokázal jako bývalý profesionální tenista po skončení hráčské kariéry vybudovat nedaleko hlavního katalánského města v místě zvaném Club Van Via u Barcelony. Rozhodl se, že zde bude trénovat evropské talenty, mezi než postupně zařazoval skvělé antukáře z Argentiny a jiných jihoamerických zemí. Když Luis Bruguera tenisovou akademii v sedmdesátých letech minulého století zakládal, ještě netušil, že nejslavnějším žákem akademie bude jeho syn Sergio, který spatřil světlo světla v lednu roku 1971. Nyní už nese zmíněná tenisová akademie název Tenisová katalánská univerzita otce a syna Bruguerových. Pro někoho by to bylo možná logické vyústění toho, že Sergi musel kvůli zdravotním problémům svět profesionálního tenisu předčasně opustit.

Pro odborníky to byla škoda, považovali ho za fenomenálního hráče a jeho styl servis – volej obdivovali, na rozdíl od soupeřů, kteří se ho obávali. Ale vztah Luise Bruguery se svým synem Sergim nebyl zdaleka ideální, provázelo jej množství hádek a soupeření. Když se v roce 1987 Sergi Bruguera stal španělským juniorským mistrem, nechal se dokoce slyšet: „Můj vztah s otcem není a nikdy nebyl ideální.“ Když se ale v roce 1991 už dostal mezi pět nejlepších tenistů planety, svá slova na adresu otce pochopitelně zmírnil: „Měli jsme vždy normální problémy, jaké bývají mezi otcem a synem, a také problémy, jenž bývají typické mezi trenérem a jeho chráněncem.“ V roce 1991 vyhrává Sergi tři velké antukové turnaje, o rok později získává znovu tři turnaje na okruhu ATP a spolu s kolegy dobývá i Světový pohár. Devadesátý třetí rok přináší Bruguerovi vítězství na Roland Garros, rok na to své prvenství v Paříži opakuje. Když podruhé zvedá nad hlavu grandslamovou trofej, Sergi vyzdvihuje svého otce: „Děkuji, že jsem mohl být žákem jeho akademie!“ Pro známou evropskou akademii asi to nejcennější ocenění... Bývalý chorvatský hráč a kdysi úspěšný nehrající daviscupový kapitán Německa Niki Pilič (na snímku) vlastní tenisovou akademii kousek od bavorské metropole Mnichova a je přesvědčen, že se budoucnost světového tenisu ukrývá v Rusku a v asijských zemích. „Bohužel současný model přípravy, praktikující se v Německu, je velmi nevyhovující. Mladí a talentovaní hráči jsou podřízeni svým regionálním, neboli spolkovým svazům, mezi nimiž vládne řevnivost. Proto se mi nepodařilo sjednotit metodiku a koncepci německého juniorského tenisu. Od té doby razím ryze profesionální cestu a spolupracuji se všemi, kdo mě o to požádají,“ tvrdí Pilič a přiznává, že v je- 22 ve světě ho mnichovské akademii z osmi stovek hráčů jich přes padesát pochází z Ruska a přes čtyři desítky z Číny. Pilič měl a má i určité výsledky. Jeho rukama prošel například Němec s běloruskými kořeny Mischa Zverev, který již vyhrává zápasy na okruhu ATP tour
Více přináší tištěné číslo magazínu
str. 26 /Za oponou/  
MÁ UŽ NOVOU ROLI
Zdá se, že někdejší tenisová hvězdička Anna Kurnikovová už není jen krásnou blondýnkou. Ruska se teď místo focení na módních molech snaží zvednout děti z pohovek a přivést je ke cvičení. Pro fanoušky tenisového sexy symbolu je nová role Kurnikovové dosti neočekávaná. „Lidé jsou často šokováni,“ přikývla sedmadvacetiletá Kurnikovová při prezentaci svého nového projektu v americké Atlantě. O co se jedná? Pomáhá charitativní akci dostat americké děti ke sportovním aktivitám. „Tahle proměna byla postupná, ale chtěla jsem to tak,“ nechala se slyšet stále půvabná Anna. Ruska už pět let spolupracuje s organizací nazvanou Boys and Girls Club of America, která dětem pomáhá naplnit jejich pohybové schopnosti. Dlouho ale zůstávala v pozadí, aby se o ní příliš nevědělo. „Nejdříve jsem potřebovala zjistit, jak vše funguje. Lidé poznají, jestli to myslíte opravdově, a proto mi těch pár let pomohlo. Za své tenisové éry a dlouho poté Kurnikovová spíše poutala pozornost svou postavou a různými výstřelky. Na tenisové scéně nevyhrála jediný turnaj ve dvouhře, ale spolu s Martinou Hingisovou se dvakrát radovala z grandslamového titulu ve čtyřhře. Ve své současné roli prý musí vždy na začátku bojovat s tím, že si publikum myslí, že tuhle blondýnku zná z fotek na pláži. „Když pak spustím, cítím, jak se mnou lidé souhlasí, když se bavíme o dětech. Uspokojí mě, když vidím tuhle změnu,“ řekla Kurnikovová, která mimo jiné natočila také DVD, v němž děti a mládež nabádá k větší fyzické aktivitě. „Zvednout je jednoduše z gauče a zapojit je do cvičení a zdravějšího životního stylu,“ doplnila. Sama kdysi začala s tenisem v pěti letech a od osmi hrála juniorské turnaje. O rok později se už přestěhovala s rodinou na Floridu, kde se zdokonalovala v akademii Nicka Bollettieriho. „Měla jsem skvělé dětství,“ vzpomíná dcera bývalé atletky a zápasníka. „Nebylo lehké být pořád mimo domov a neumět cizí jazyk. Když jsem pak začala hrát tenis profesionálně, představovalo to jedenáct měsíců v roce na cestách po turnajích. Bylo to velice, velice těžké, ale neměnila bych. Utvářelo to můj život,“ míní s odstupem času Kurnikovová, která na okruhu WTA hrála naposledy před šesti lety. Tenisovou raketu vezme do ruky, když se účastní americké soutěže World Team Tennis. Modelingu ovšem úplně nezanechala. „Občas se ještě zúčastním. Nějaký příjem mít musíte,“ usmála se Kurnikovová, která si tenisem vydělala přes 3,5 milionu amerických dolarů, ale díky sponzorským smlouvám a dalším aktivitám byly její příjmy mnohonásobně vyšší.   Více přináší tištěné číslo magazínu
str. 26 /Za oponou/   CHCE TO JEN ČAS
„Být kapitánkou je těžší, než hrát,“ říká Mary Joe Fernandezová. Pořád si splétá vlasy do copu a na lavičce pro nehrající kapitánku americké reprezentace působí klidně, stejně jako kdysi na kurtu. Dvojnásobná olympijská vítězka působí v této roli prvním rokem. „Když sedíte a díváte se, jste nervózní i za ty druhé. Je to větší tlak,“ říká kapitánka týmu USA, která se ujala funkce letos v lednu. „Považuji to za privilegium, za můj splněný sen. Být součástí této soutěže mi přináší velikou radost,“ tvrdí Mary Joe. Zajímavostí je, že její manžel Tony Godsick je agentem světové dvojky Rogera Federera. Dodnes drží Fernandezová primát nejmladší vítězky zápasu na US Open, kde přešla přes první kolo, když jí bylo čtrnáct let a osm dnů. Pak se vyšplhala až na čtvrté místo světového žebříčku, třikrát hrála grandslamové finále a doma má dvě olympijská zlata ze čtyřhry, kterou v Barceloně i v Atlantě vyhrála s krajankou Gigi Fernandezovou. Když před devíti lety skončila kariéru, neměla problém s přechodem k normálnímu životu. Hned se vdala a začala pracovat jako televizní komentátorka. „Měla jsem spoustu práce, jezdila na ty samé turnaje, nepostrádala tolik jejich atmosféru. Tenis byl a je můj život, užívám si i první rok jako kapitánka,“ říká sedmatřicetiletá žena. Má dvě děti, čtyřletého syna Nicholase a sedmiletou dceru Isabellu. „I ty mě udržují velmi zaneprázdněnou,“ míní Fernandezová, která žije s rodinou v Ohiu. Obě děti hrají tenis, ale soutěže zatím ne. „Nevím, jestli budou hrát profesionálně, každopádně chci, aby se oba naučili hrát tenis, protože je to skvělá hra,“ konstatuje Mary Joe, jež věří, že současná určitá krize amerického ženského tenisu je dočasná. Vždyť vedle sester Williamsových mají USA v první stovce žebříčku jen Bethanii Mattekovou- Sandsovou. „Už vidím několik nadějí, chce to jen čas. Jsem do budoucna optimistkou,“ tvrdí.
Další zajímavosti přináší pravidelná rubrika tištěného magazínu
str. 27   Z REPREZENTANTKY JE TRENÉRKA
Před třemi lety právě prožívala bod zlomu. Dospívala k rozhodnutí, že její profesionální tenisová kariéra je u konce. Dnes je někdejší fedcupová reprezentantka České republiky Denisa Chládková trenérkou a své klienty zkouší naučit tenis jinak, než bývá zvykem. „Snažím se, nejen aby se tenis naučili, ale aby měli ze hry radost a neměli zdravotní problémy,“ říká Chládková. O oživení kariéry se naposledy snažila na začátku roku 2006. Odjela na Australian Open a doufala, že ještě svoji nechuť – znovu letět přes celý svět – zlomí. Jenže hned vypadla! „A už jsem nemohla dál,“ vzpomíná Chládková. Na konci sezony měla jasno, že s hraním na turnajích je konec. „Přizpůsobovat se všem klimatickým změnám, jezdit z hotelu na hotel je v osmnácti letech krásný zážitek. Ve dvaadvaceti to už taková zábava není, ale berete to jako absolutní součást života. A v sedmadvaceti to unavuje,“ tvrdí Chládková. Po deseti letech nepřetržitého cestování po světě a objíždění turnajů neměla sílu pokračovat. „Neřekla bych, že šlo o syndrom únavy či vyhoření. Je to absolutní únava z toho, že jsem byla stále na maximu fyzických i psychických sil,“ říká nyní třicetiletá Chládková. Její největší úspěch přišel hned na začátku kariéry. Při své premiéře ve Wimbledonu došla v roce 1997 do čtvrtfinále, když vyřadila Lindsay Davenportovou a prohrála až s Martinou Hingisovou. „Ten úspěch přišel moc brzy, nebyla jsem na něj připravená tenisově ani psychicky,“ konstatovala Chládková a dodala: „Čekalo se ode mne mnohem víc, než čeho jsem byla schopna.“ Když s tenisem Denisa skončila, učila se normálně žít. Do té doby byla zvyklá cestovat a mít věci v taškách. „Někomu to může přijít úsměvné, ale je to o tom, že si člověk sám vypere, vyžehlí a naučí se vařit,“ řekla. A co dnes umí sama připravit? Z české kuchyně třeba výborně vaří vepřo-knedlo-zelo. Jako trenérka má okolo deseti klientů, kterým se věnuje individuálně. Každému se snaží udělat program takříkajíc na tělo. „Snažím se být maximálně flexibilní, aby lidi nepřišli na hodinu, zahráli si, a tím to končí. Hodně lidí chce víc, hlavně se tenis opravdu naučit. Snažím se vyjít z toho, čeho je kdo schopen, aby mu to bylo nejpohodlnější a chodil na tenis s radostí, že ho nic nebolí a bude dokonale ovládat balon,“ tvrdí Denisa Chládková.
Další zajímavosti přináší pravidelná rubrika tištěného magazínu
str. 31- 32 /dialog měsíce/  
Pořád je co zlepšovat
Je jedním z nejméně nápadných tenistů v nejlepší světové stovce. JAN HERNYCH nepoutá pozornost nějakými výstřelky, ať už na kurtech nebo mimo ně. Bohužel ale většinou ani svými výsledky, které by určitě mohl mít lepší. Hraje si svůj tenis, který mu před pár týdny pomohl k nejlepšímu postavení v kariéře, když se ocitl na 59. místě světového žebříčku. Daviscupový reprezentant si v devětadvaceti letech o jednu příčku vylepšil své maximum zpřed tří let. Rodák z Prahy má přitom před sebou několik ještě nenaplněných cílů – vyhrát turnaj okruhu ATP, zvítězit v utkání Davisova poháru nebo na některém z grandslamových podniků uspět v alespoň dvou zápasech za sebou. Ani jedno se svěřenci trenéra Jiřího Hřebce zatím nepodařilo.

Odpovídá žebříčkové postavení také tenisu, který hrajete? Je to ten nejlepší ve vaší kariéře?
Nevím, jestli hraju svůj nejlepší tenis. Ono to bude také tím, že jsem byl teď dlouhou dobu opravdu v kuse zdravý. Mohl jsem hrát víc turnajů, nemusel začínat pořád znovu.
Takže jste mohl v zimě zvládnout pořádnou přípravu na letošní sezonu bez omezení?
Určitě. Dřív jsem býval hodně nastydlý, týden jsem byl nemocný a pak se do toho čtrnáct dnů zase dostával. Teď byla příprava konstantní.
A jak je to s tím nejlepším tenisem?
Jsem na tom trochu líp, co se týče taktiky. A taky psychiky, na které jsem zapracoval. To mi pomáhá. A taky to, že jsem vyzrálejší.
Zapracovat na psychice, co si pod tím máme představit? Sezení u psychologa, nějaká duševní cvičení?
Tak nějak. S psycholožkou paní Tamchynovou, s níž spolupracuju už skoro sedm let, jsem došel k závěru, že se musím na kurtu hodně uvolnit. Dokážu se uvolnit už před zápasem, jít na kurt odpočatý a stoprocentně fit.
Čím to, že vaše skoro sedmiletá spolupráce s psycholožkou nepřinesla výsledky už dříve?
Ona přinesla. Potom, co jsem k ní začal chodit, jsem se dostal na světovém žebříčku do stovky. Je to postupná práce. Člověk si nové věci uvědomuje postupně, ne že by všechno přišlo najednou, aspoň u mě to tak je. A další věc je, ty nové poznatky začít používat.
Každopádně v dubnu loňského roku jste byl v žebříčku až na 180. místě. Je váš vzestup opravdu jen záležitostí hlavy a psychiky?
Loni to bylo hodně dané mými problémy se zády. Navíc ve špatný termín, stalo se mi to už v Monte Carlu, pak v Paříži. Musel jsem kromě Wimbledonu vynechat travnatou část sezony a celkově vypadl na dva měsíce. Jsem rád, že jsem se dostal zpátky nahoru přes challengery. Myslím, že si proto víc vážím možnosti hrát zase velké turnaje...
Zkráceno pro web

Jan Hájek (TK AGROFERT Prostějov) vybojoval na turnaji Prosperita Open v Ostravě spolu s Robinem Vikem (TK Sparta Praha) i titul ve čtyřhře

Příloha Fiftýn Plus  
Turnaj PROSPERITA Open 2009 v Ostravě měl kvalitní obsazení
Dva tituly prostějovského Jana Hájka
Hájek přehrál ve finále Chorvata Dodiga, oba si vybojovali účast v hlavní soutěži v kvalifikaci! Hájek navíc vybojoval spolu s Robinem Vikem (TK Sparta Praha) titul ve čtyřhře „Přeji si, aby mi vydrželo zdraví a abych to, co mám natrénováno, prodal na dalších turnajích,“ říkal šťastný vítěz Nasazená jednička a největší trumf organizátorů Kypřan Marcos Baghdatis prohrál hladce v prvním kole s Polákem Kubotem „Vystoupení Baghdatise bylo zklamáním, ale kvalitní tenis ostatních tenistů ho nahradil,“ konstatoval po skončení turnaje jeho ředitel Václav Roubíček Do čtvrtfinále se probojovali jen Hájek s Vaňkem? Turnaj v areálu SC Ostrava byl tradičně dobře připraven, parta kolem Václava Roubíčka odvedla dobrou práci.   Zpravodajství na str. II